Jak pečovat o loutnu

Mnoho  písemných pramenů  a četnost  dobových vyobrazení nám dokládá, že loutna byla,zejména v 16.a 17.století velmi oblíbeným a rozšířeným nástrojem. Kdybychom však sečetli všechny loutny tohoto období, které se  dochovaly v muzeích a soukromých sbírkách, napočítali bychom jen asi 500 nástrojů.

Tento  nepoměr počtů  je dán  mimo jiné  přílišnou křehkostí starých  louten, jež  podléhaly zubu  času  v daleko větší míře, než nástroje jiné. Staří loutnaři, ve snaze dosáhnout co možná  nejlepšího tónu, stavěli nástroje dosti subtilní a křehké konstrukce. Podobně postupují i loutnaři současní, chtějí-li dosáhnout tónových kvalit co nejbližších původní loutně. Loutny jsou většinou dodnes lepeny tradičními lepidly a lakovány tradičními laky se všemi jejich výhodami a nevýhodami. Chcete-li proto dlouhodobě udržet svůj  nástroj v dobrém stavu, měli byste znát některé zásady jak o svůj nástroj pečovat. Mnohé z těchto zásad se pochopitelně týkají i ostatních strunných nástrojů. Osvojíte-li si je, pak se do budoucna vyvarujete mnohých zklamání a komplikací.

1. Vlhkost vzduchu.

Extrémně nízké nebo vysoké hodnoty vlhkosti jsou největším  nebezpečím pro váš nástroj a je proto dobré seznámit se s tímto problémem co nejlépe.

Dřevo reaguje na zvýšení vlhkosti zvětšením objemu a naopak. Tomu nelze zabránit žádnou povrchovou úpravou či impregnací. Proces se tím pouze zpomalí, ale nakonec se změna vždy projeví. Změny rozměrů nejsou navíc v různých řezech dřeva stejné, nejmenší (téměř žádné) jsou v podélném směru vláken, v dalších směrech (radiální, tangenciální) jsou již změny natolik výrazné, že jim musíme  věnovat pozornost.  Při sebevětší péči ale nelze vyrobit nástroj,který by  delší dobu bez potíží obstál v rozmezí 25 - 100% relativní vlhkosti vzduchu.

Staří loutnisté se potýkali  s příliš vysokou vlhkostí, jak  o tom svědčí půvabná  zmínka Thomase  Mace (1676), který  doporučuje ukládat loutnu do peřin. Dnešním  problémem jsou spíše naopak příliš nízké hodnoty vlhkosti, vzhledem k tomu že většina lidí bydlí v dobře  izolovaných domech  s  ústředním  topením. Vlhkost prostředí  závisí  na  mnoha  okolnostech,geografickém prostředí, typu  krajiny, roční  době  atd.  Vlhkost  může být zvláště v panelových domech v zimním období tak malá, že působí vražedně  nejen na loutnu, ale v podstatě na  jakýkoliv předmět ze dřeva, vznikají praskliny a dřevo se bortí.  Nejkritičtějším obdobím jsou  v našich podmínkách jasné a mrazivé dny (často spojené s tzv. inverzemi), které zpravidla nastávají během ledna a února.

Doporučuji každému majiteli loutny, bydlícímu v paneláku, pořídit si spolehlivý vlhkoměr. Levné digitální  vlhkoměry nejsou vhodné, protože často  ukazují hodnoty značně se odchylující od skutečnosti, proto bych spíše doporučil vlhkoměr vlasový,  jehož konstrukce je jednoduchá a  dá se dobře seřídit. Cena takového vlhkoměru je jen zlomkem ceny nástroje a je přece jen nižší, než cena opravy prasklého nástroje. Vlasový vlhkoměr  ukazuje poměrně spolehlivě, je  však třeba občas vyčistit svazek vlasů štětcem od prachu a  překontrolovat jej, ukazuje-li  správně. Celý vlhkoměr se opatrně zabalí do mokrého hadru a ponechá tak asi hodinu. Takto zabalený vlhkoměr by měl ukazovat 100  % relativní vlhkost. Seřizuje se pootočením šroubku, který napíná svazek vlasů.

Optimální hodnoty pro nástroj jsou 60 až 80 % relativní vlhkosti  vzduchu, avšak ani hodnoty kolem 50% nejsou nástroji nebezpečné.  Vlhkost se nazývá relativní, protože je závislá na teplotě vzduchu. Ohřejeme-li tedy (například v místnosti) studený vzduch, klesne  radikálně jeho relativní vlhkost. Je proto hrubým omylem domnívat  se, že  když vyvětráme (zejména v mrazivých  měsících), zvlhčíme tím vzduch v místnosti. Právě naopak - studený vzduch se ohřeje a jeho vlhkost klesne často až k hodnotám kolem 25%  r.v. Tak nízké hodnoty vlhkosti nevydrží ovšem delší dobu žádný předmět ze dřeva.

V případě, že tedy vlhkost klesne pod cca 45% , je třeba používat výkonné zvlhčovače vzduchu (obvykle umístěné na topných tělesech) a pravidelně je doplňovat vodou. Existují též lokální  zvlhčovače, které se umisťují přímo do nástroje, ty však nelze u louten použít. V nouzi stačí alespoň nádoby s vodou či mokré hadry umístěné někde poblíž. Také je lépe najít úložné místo pro nástroj  spíše u podlahy, než u stropu (např. na skříni),kde bývá větší teplota.

Opačným případem je příliš vysoká vlhkost (90-100%) která nastává obvykle v letních měsících ve studených místnostech, jako je kostel, hrad nebo sklep. Změny se obvykle projeví tak, že se deska nástroje zvlní víc než obvykle a zvýší se dohmat, loutna je tvrdší.  Dlouhodobý pobyt nástroje v příliš vlhkém prostředí může způsobit například uvolnění žeber. Není proto dobré ponechávat v takových prostorách  nástroj delší dobu než je nutno.

Krátkodobé  výkyvy vlhkosti snášejí nástroje poměrně dobře, pochopitelně v přiměřených mezích. Přímý vliv vlhka či sucha  můžeme také  omezit tím, že nástroj zabalíme do kusu látky  (vhodná je např. bavlněná osuška pro kojence).

2. Praskliny na nástroji

mohou vzniknout právě vlivem nízké vlhkosti nebo nárazem.  Nejvíce je pro ně náchylná rezonanční deska. Prasklina sama o sobě není příliš velkou tragédií a dá se hrát i na nástroj prasklý, pokud to nebrání ozvu. Praskliny lze  přelepit kvalitní izolepou a nástroj je možno dále používat, než ho můžeme dát opravit. Horší je, když de uvolní žebro uvnitř. Poznáme to podle toho, že některé tóny (případně všechny) při hře chrastí. Při lehkém stlačení desky se v místě  uvolněného žebra ozve vrzavý zvuk, při poklepu šelest. V tom  případě je  oprava nevyhnutelná.  Rovněž vznikne-li prasklina desky kolem kobylky, která se tahem strun rozvírá, je lépe dát nástroj neprodleně opravit.

3. Manipulace s  nástrojem.

Je dobré, je-li nástroj buď v rukou hráče nebo v pouzdře. Pokud  jej  chceme odložit jinam, je lépe klást strunami dolů. Velmi pitomý zvyk je opírat nástroj o zeď.

Zvláště  zranitelné jsou theorby kvůli své délce a začátečníci by se měli  nejprve podívat, jak vysoké jsou dveře, přenášejí-li nástroj bez pouzdra  Opatrnost je potřebná také v prostorách, kde se pohybuje větší množství lidí.

4. Povrchová úprava.

Tradiční laky jsou většinou citlivé na líh a to i ve formě destilátů  (pivo a víno tolik nevadí, stejně však nedoporučuji loutnu jimi polévat). Někteří hudebníci ošetřují své nástroje různými oleji, aby jim dodali pěkný vzhled. To však nepovažuji za dobré.  Olej proniká mikroskopickými trhlinami v laku a ten se čím dál tím více odlupuje od dřeva. Na vzhledu matovatí, říkáme, že slepne. Je pak nutno oživovat  jej  stále častěji, až to přestane pomáhat. Je-li  nástroj  špinavý, lze jej - ne moc často-  otřít mírně vlhkým hadrem (i s trochou saponátu) a pak jej vytřít měkkým hadrem do sucha. Větší vady vzhledu je lépe  konzultovat s odborníkem.

U louten zasluhuje zvláštní pozornost vrchní deska, která nebyla původně (zejména u nástrojů renesančních) lakována. Byla buď ponechána bez jakékoliv úpravy nebo pouze impregnována různými  přípravky na bázi přírodních olejů či vaječného bílku. Lakované desky na originálních nástrojích jsou většinou výsledkem  pozdějších oprav. Desky nástrojů současných jsou většinou lakovány, aby lépe odolávaly znečištění a mechanickému poškození. Deska loutny se totiž špiní více, než je tomu u nástrojů jiných. Důvodem je opřený malíček pravé ruky a struny nízko nad deskou, které způsobují, že hráč často zavadí prsty pravé ruky o desku.

Zašpiněnou desku lze částečně vyčistit hadříkem navlhčeným terpentýnem (též lze použít  olejo-syntetické ředidlo). Aceton je velmi účinný, lze jej ale použít pouze v případě, nebyla -li deska upravena přípravkem na bázi nitrolaku.  Povrchová  úprava se dá čas od času obnovit, ale je opět lépe svěřit to odborníkovi. Znečištění desky lze také předcházet tím, že si před hrou umyjeme ruce. Je to vhodné i kvůli strunám,zvláště střevovým a opředeným, které jsou potem a nečistotou poškozovány. Rozhodně nepoužívejte k čištění a leštění  přípravky obsahující vosk, který,pronikne-li do dřeva, znemožní případné lepení prasklin na desce.

5.  Kolíčky.

Kolíčky na loutně obvykle nebyly ebenové, eben a podobné dřeviny jsou příliš tvrdé a špatně drží v kónusu, silikáty obsažené v těchto dřevech navíc vybrušují otvory a kolíček příliš rychle zalézá do otvoru.

Není dobré kolíčky zaměňovat, proto je čísluji. Jdou-li kolíčky při ladění příliš ztuha, potřou se styčné plochy suchým mýdlem, křídu a komerční přípravky nedoporučuji. Loutnové kolíčky jsou tradičně dosti tenké a nesnesou silné zvětšení tření, které po jejich aplikaci nastane a můžete je snadno ukroutit. Dobré kolíčky nevyžadují ladicí klíč. Úpravu kónusu kolíčku ponechte na odborníkovi, každá desetina milimetru tu má svůj význam. Aby kolíček při ladění neskákal,musí být pevněji sevřený v otvoru hlavice na  silnější straně kolíčku.

Zásadní vliv na dobrý chod kolíčku má způsob, jakým je struna na kolíčku navinuta, což bude dále podrobněji vysvětleno.

U silnějších strun je třeba ohlídat, aby otvor v kolíčku byl dostatečně velký, aby jím struna procházela volně, tedy minimálně o 0,3 - 0,4 mm větší, než je průměr struny. Lze to udělat poměrně snadno vrtáčkem. To se týká téměř výlučně střevových strun u theorby, kde obvykle zvětšuji otvory na průměr 1.5 - 1.8 mm, výjimečně i 2.0 mm. Stejně je potřeba někdy zvětšit struny i v kobylce, ale to raději přenechejte odborníkovi.

6. Struny.

Na loutně se tradičně používají struny s nízkým tahem ve srovnání  například s nylonkami na kytaře.

Dnešní obvyklé hodnoty ukazuje tabulka 1. Všeobecně také platí,že pro kratší menzury (kolem 60 cm a méně) musí být struny trochu měkčí, jinak je takový nástroj tvrdý, zejména pro levou ruku.

Někteří hráči však vycházejí z vlastních zkušeností a používají tahy jiné. Nedoporučuji zvláště začátečníkům příliš experimentovat, nemají-li dostatek vlastních zkušeností. Při použití příliš silných strun by se mohl nástroj "přetáhnout" a tím i poškodit. Uvědomte si, že celkový tah strun je u 13-sborové loutny i při standardním napětí kolem 75 kg!!  Dobře zvolené  struny strun jsou rovněž důležité pro dobrou interpretaci, myslím že více, než u jiných strunných nástrojů.

Theorby jsou také choulostivé na výraznější zvýšení tahu bordunových strun. Horní krk se viditelně prohne a struny se vzdálí od hmatníku často i 5 centimetrů. Je pak obtížné udržet takto zdeformovaný nástroj dobře naladěný a také kobylka je více namáhána a u měkčích nástrojů by mohlo dojít i k jejímu utržení  nebo zdeformování a celkovému zničení vrchní desky.

Proto doporučuji udržovat výšku strun tak, aby na naladěném nástroji byla vzdálenost (d) mezi bordunovými strunami a hmatníkem v  místě sedlového pražce v rozmezí 4 - 10 mm  (obr.1). Tuto výšku lze regulovat snižováním horního pražce. Tah bordunových strun by u theorby neměl být příliš velký, obvyklý je v rozmezí 35 - 45 N (3,5 - 4,5 kg) na strunu. Vybrat ty nejlepší struny pro svůj nástroj tak, aby dobře zněl a byl dobře ovladatelný, patří  k častým tématům při diskusích loutnistů.


7. Vázání strun

Tajemství čistého a pohodlného ladění loutny je ukryto, kromě dobrých kolíčků, v uvázání a navinutí struny. Je zvláštní, že tyto jednoduché zásady většina hráčů na strunné nástroje s kolíčky zatím nedodržuje a zbytečně se tím vystavuje nervovému napětí během koncertu. Způsob uvázání a navinutí struny má přitom zásadní vliv na pohodlné ladění a také na jeho stabilitu.

Vázání struny v kobylce v podstatě odpovídá vázání  strun na klasické kytaře. Má-li loutnová kobylka správný tvar, není většinou není nutné konec struny nějak upravovat, protože konec struny se zaklíní pod zadní výstupek kobylky. Jen je třeba uhlídat, aby křížení struny zaskočilo až pod tento výstupek (obr.2). Výhodné je zalomit  konec struny v délce asi 1 cm do pravého úhlu a pak teprve jej podsunout pod smyčku.Uzel na konci dělám pouze u nejtenčí nylonové struny (a). Struny střevové a opředené neprokluzují vůbec (b). Struny střevové a tenké opředené je třeba uvazovat opatrněji, protože špatně snášejí protahování přes hrany  a ničí se tím, je třeba úvaz dopředu naohýbat a konec provléknout přes již téměř utaženou smyčku (c). Konce strun by neměly být příliš dlouhé, protože mohou působit šelesty při hře, dotýkají-li se desky. Je dobré je proto odstřihnout a ponechat jen asi 5 - 10 mm.

Výjimečně bývá někdy potíž uvázat v kobylce velmi silné střevové struny (kolem průměrů 1,30 - 1,50), kde struna je příliš tuhá a konec struny nechce zaskočit za zadní výstupek. Zde se mi osvědčilo vyříznout ostrým nožem malý oblouček do struny, aby konec poněkud změkl zeslabená struna se zasekla v uzlu (obr. 3)

Loutnová kobylka také do určité míry umožňuje nastavení struny výše nad desku. Po napnutí se struna před smyčkou vytáhne vzhůru (obr. 4). Dá se tím částečně odstranit drnčení struny při nižším dohmatu. Někteří loutnisté si však upravují uvázání bordunových strun tak, že vytáhnou basovou strunu vzhůru a oktávovou ponechají dole. Zlepší se tím jak orientace v bordunech, tak i úhoz palcem pravé ruky při hře. Stlačení uzlu dolů však už možné není a struna se musí znovu převázat.

Vázání v kolíčku je na obr. 5 - 8. Mnohem názornější je celý postup prakticky předvést, popis bude poněkud těžkopádný.

Protáhněte strunu kolíčkem a natáhněte ji za konec. Pro dobré uvázání stačí přesah 10 až 15 cm, zbytek je lépe rovnou ustřihnout (obr.5). Strunu stáhněte zpět a nechte vyčnívat jen asi 2 cm. Pootočte kolíček o víc jak polovinu otáčky a zatlačte do kónusu. Vyčnívající konec podvlékněte pod otvorem  pod strunu tak, aby konec byl směrem ke slabší straně kolíčku (obr.6). Zpětným tahem strunu lehce napínejte a současně navíjejte na kolíček až je struna mírně napjatá. Přidržením kolíčku a jeho povytažením z kónusu se závity seřadí těsně vedle sebe. Poslední závit před doladěním struny je třeba udělat tak, aby se struna dotýkala boku hlavice, vedle tohoto posledního závitu a ostatními závity však musí být  volno (obr.7), aby měl závit možnost se posunout, kdyby tlak boku hlavice byl moc velký. Poslední závit vlastně zatahuje kolíček do kónusu a zabraňuje jeho uvolnění a vystřelení. Po usazení struny se pak veškeré ladění odbývá na tomto posledním závitu. Jde-li kolíček příliš ztuha, je třeba strunu trochu povolit a povytažením kolíčku závit mírně posunout na dříku.

Tento princip nelze ale uplatnit u některých basových strun na theorbách a arciloutnách, kde by struna směřovala ke kolíčku příliš šikmo. Zde je dobré alespoň vést strunu tak, aby za ořechem mírně uhýbala k silnějšímu konci kolíčku a táhla kolíček do kónusu.

Trochu větší problém je také s krajními strunami, kde struna musí jít ke kolíčku šikmo, ale pod opačným úhlem, takže se příliš tlačí na bok hlavice a tenčí struny  se vtlačují až do otvoru. Při prvním navíjení se proto struna musí usměrňovat buď prstem nebo hladkým kovovým předmětem, například ocelovou jehlicí na pletení nebo stlačenou pinzetou (obr. 8). Někteří loutnisté navíjejí krajní struny z vnějšku hlavice, což ale také není ideální řešení.

Podobně u kytarových kolíčků platí zásada, že poslední závit se dotýká hlavice (obr. 9).  Zlepší se tím nejen ladění, ale struna tak lépe sedí v ořechu, což je důležité zejména u kytar s malým záklonem hlavice.  Strunu je možné na konci zakotvit běžným uzlíkem a krajní struny se u kytar obvykle navíjené v opačném směru (obr. 10).

Všeobecně není dobré navíjet příliš mnoho struny na kolíček, kolem 5 závitů je dostačující. Není také dobré nechávat strunu trčet z hlavice, protože se z těchto přesahů vytvoří chuchvalec, který znemožňuje orientaci a ladění strun. I když to šetrnějším loutnistům rve srdce, je opravdu lépe přebytek struny ustřihnout.

Je-li struna krátká, že buď ke kolíčku vůbec nedosáhne a nebo jen tak málo, že se nedá pohodlně uvázat, je výhodnější ji nastavit. Na prodloužení lze použít kus podobné struny, ale mnohem více se mi osvědčilo rybářské pletené lanko šedostříbrné barvy (nosnost 50 kg), které se prodává na po metrech v rybářských potřebách. Při navazování je třeba dbát na to, aby uzel byl po naladění mezi ořechem a kolíčkem a aby nebyl na kolíčku namotán, proto je někdy nutné strunu zkrátit ještě více, případně ji posunout v kobylce. Uzel pro navázání je na obr. 11.

Navázání struny nikterak nesnižuje její kvalitu. Někteří loutnisté struny dokonce nastavují úmyslně, aby zlepšili stabilitu ladění, rybářské lanko totiž  nemá žádné protažení při napnutí struny, což je  někdy potíž zvláště u kolíčků na konci hlavice. V důsledku tření se struna napíná jinak mezi kobylkou a ořechem a jinak mezi ořechem a kolíčkem, což může zamezovat plynulosti ladění.

Vyměňujete-li celou sadu, postupujte od začátku hlavice z obou stran ke špičce, je to pohodlnější. Často se doporučuje vyměňovat struny vždy po jedné kus za kus, aby nástroj byl neustále pod napětím. Osobně to nepovažuji, zvláště u louten, za smysluplné, protože se tak dobré uvázání a navinutí strun značně komplikuje a nástroj se musí tak jako tak usadit. Při výměně jedné struny je lepší mít po ruce pinzetu, u některých hlavic je obtížné uvazovat strunu mezi množstvím jiných napnutých strun.

8. Sedlový pražec neboli ořech.

bývá z kosti nebo z tvrdého dřeva a jeho pečlivé vypracování je nutné  k tomu, aby tón nástroje byl čistý a nástroj, zejména v první poloze, dobře ovladatelný. Zářezy v pražci  jsou u lomených louten velmi mělké, aby se zamezilo poškození strun třením, které je lomením struny téměř do pravého úhlu mnohem větší než u vzpřímených hlavic. Struna se v zářezu  musí  pohybovat  hladce  bez  drhnutí, což je důležité zejména u  střevových a tenkých opředených  strun, které se v opačném případě velmi rychle poškodí a prasknou. Zářezy lze mazat mýdlem  nebo grafitem (to jest  projet je špičkou tužky).  Pokud je  zářez zanesen, lze jej vyčistit protažením opředenou strunou vhodného průměru. Vyměňujete-li silnější struny za slabší, přesvědčte  se, prochází-li struna zářezem hladce.

Poněkud choulostivější jsou zářezy na ořechu louten, které nemají lomenou hlavici (theorby, arciloutny). Nepříjemné šelesty se mohou začít ozývat až během času a proto se často loutnisté snaží upravit si zářezy sami. Většinou to ale nedopadne dobře a celý ořech se musí vyměnit. Uvádím zde několik zásad, které je třeba mít na paměti, než vezmete do ruky jehlový pilník:

a) Je důležité, aby struna byla opřena v zářezu po celé šířce ořechu, tedy nejen na přední hraně, jak by se to mohlo zdát dostačující, i když tam pochopitelně nejvíc. V opačném případě struna drnčí či vydává velmi nepříjemné šelestivé zvuky.

b) Zářezy jsou málokdy rovnoběžné. Struny se po za ořechem rozbíhají každá k jinému bodu na hlavici.  Úhel zářezů je proto rozdílný jak na výšku (obr. 12) tak na šířku ořechu (obr.13) a tomu musí odpovídat i průběh zářezu.

c) Profil zářezu může být buď ve formě kruhové úseče (obr. 14), na originálech se často vyskytuje ve formě širokého V (kolem 90 stupňů). Hloubka zářezu by měla být jen taková, aby struna při hře nevyskakovala a zářez by neměl být moc těsný.

d) Maximální hladkost zářezu a plynulost oblouku je důležitá hlavně u opředených strun, které jinak nepříjemně vržou. Hlavně u tenkých opředených strun (sbor c apod.) se to někdy nedá odstranit úplně. Střevové struny se ve špatných zářezech rozdírají a praskají.

9. Pražce neboli převazy

jsou z nylonových  nebo střevových strun. Na nylonových  převazech  se  struny ničí rychleji, proto se častěji používají  střevové.  Převazy obvykle nebývají stejně silné, ale ztenčují se směrem ke kobylce.  Jednu z možností, jaké  průměry  použít,ukazuje tabulka 2. Při vyšším dohmatu je  však možno použít i převazů stejné síly po celé délce krku (cca 0.8 mm), což je pohodlnější, protože loutnista nemusí s sebou nosit tolik rezervních převazových strun.

Převazy silnější než 1.0 mm se špatně utahují, převazy slabší než 0.7 mm vyžadují přesnou hru levé ruky a nejsou proto vhodné. Pro uvazování je nutno, aby hrany hmatníku byly dostatečně zaobleny, čím silnější převaz, tím větší zaoblení je nutné. 

Převazy se používaly jednoduché nebo dvojité, u louten jsou dnes častější  jednoduché.  Střevové  převazy se časem prohmatají, což způsobí, že některé tóny nezní čistě. Pokud k tomu dojde, je možno převaz pootočit.  Převaz  se po krku posune  asi  o  polohu  níže, pootočí  a  opět vysune na své původní místo. Časem je však nutno celý převaz vyměnit.  Obrázek č. 15 ukazuje typ uzlu, který se mi zatím nejvíce  osvědčil - je poměrně malý, snadno se utahuje pouze za jeden konec, je dostatečně pevný a při uvázání pražce nevznikne prakticky žádný odpad.

Při uvazování leží loutna na klíně jako při hře. Uvazuje se asi o jednu polohu níže. Převazová struna se z basové strany provlékne pod strunami. Konec  převazu se  "zalomí" do pravého úhlu asi 10 - 15 mm od konce, při utahování sklouzne uzel až k tomuto bodu (a).  Uzel se tahem dolů přetáhne dozadu na krk a tahem vzhůru se převaz  utáhne tak, aby byl uzel pevně zatažen (b). Uzel leží na hraně hmatníku na basové straně. Po utažení uzlu se struna odstřihne  ve vzdálenosti asi 2-3 mm od uzlu a konce se zataví plamenem z boku - sirkou, svíčkou nebo zapalovačem - opatrně, aby se nepopálil krk nástroje či struna (c). Převaz většinou není nutno utahovat násilím, protože se  po  vytažení  do své polohy napne sám, vzhledem k tomu, že krk  je kónický. Uzel převazu ponecháme na hraně hmatníku.  Po čase se převaz mírně povolí, potom můžete přesunout uzel asi 5 mm  dozadu na krk . Přesouvání  čerstvě napjatého uzlu způsobuje zbytečné rýhy do krku. Příliš volné převazy se samovolně posouvají při hře, příliš napnuté se zase rychleji poškozují. Při přesouvání převazů po krku je možno hrany krku namazat suchým mýdlem.

Určitým problémem je pouze první převaz, zejména na theorbách a arciloutnách, je  pro něj málo prostoru na přesouvání a proto se musí při uvazování více napínat. Je-li převaz těsně u okraje korpusu a nedrží ve své poloze, je možno vytlačit příborovým nožem mírné drážky do hrany hmatníku proti značce polohy, pražec pak zaskočí do těchto drážek.

Věřím, že uvedené poznatky přispějí  k tomu, aby Váš nástroj byl vždy schopen dobré hry.

Last Update 24. 1. 2008